Menu English

Ze všeobecně známých důvodů je náš provoz omezen. Jakékoli dotazy prosím posílejte na reditel@hvezdarna.cz. Jsme Hvězdárna a planetárium Brno a vy jste naše hvězdy!

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků – Poselství pozemšťanů

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků – díl dvanáctý, poslední

(pokračování z minulé neděle)

Gnóthi seauton. Poznej sebe samého.

Čím se nám budou Voyagery ponejvíce připomínat? Který jejich objev prohlásíme za nejvýznamnější? Bylo to zjištění sopek na satelitu Ió, nebo snad odhalení Jupiterových prstenců? Mohli bychom jako největší objev označit onu úžasnou složitost, s jakou se nám představily prstence Saturnu? A což tak družice Miranda a Triton, světy až neskutečně zvláštní, o jejichž svérázné kráse neměl před Voyagery nikdo ani potuchy?

Když se probíráme gigantickou směsicí objevů, dat a informací nejrůznějšího obsahu, stále zřetelněji si uvědomujeme, že vybrat a označit nějaký konkrétní výsledek za největší úspěch těchto misí možné není. Každý takový pokus ztroskotává, protože za každou jednotlivou informací, kterou nám sondy poskytly, se skrývá nejcennější přínos obou výprav — zcela nový přístup ke zkoumání vesmíru.

Oba poutníci se budou připomínat nejen nám, lidem na planetě Zemi, ale možná i jiným bytostem na jiných světech, skrytých kdesi hluboko ve vesmíru. Člověk — tvůrce sond — se prostřednictvím těchto vyslanců představuje zatím anonymnímu adresátu.

Člověk se rád předvádí, chvástá a chlubí, velice rád se chlubí. Je to snad vlastní kaž-dému živému tvorovi. Chlouba lidstva je i v poselství, které naši poutníci nesou s sebou v podobě pozlacených měděných disků, jež jsou vlastně unikátními gramofonovými deskami. Na deskách je zachyceno opravdu to nejlepší, čím se tato civilizace může honosit: jsou tu úryvky z Beethovenovy Osudové symfonie, hudba geniálního Bacha, Mozarta, Stravinského, folklorní písně z Peru, Austrálie, Bulharska i Senegalu, melodie rokenrolové i džezové.

Do digitální podoby je zakódováno též 116 obrázků a fotografií. Jsou zde snímky neporušené přírody i podivuhodných architektonických výtvorů člověka, záběry lidí při práci a odpočinku. Klid a mír dýchá z těchto obrázků.

Proč ale na deskách chybí lomoz bitev, exploze bomb, staccato kulometů a sténání vražděných? Proč tu nejsou obrázky s pověstným atomovým hřibem, s mrtvou „měsíční“ krajinou v místech, kde ještě nedávno existovala svěží příroda? Proč tu nejsou záběry z úděsné likvidace tropických pralesů? Nebo pohledy na bombami rozbité historické stavby a hromady mrtvol v koncentrácích? Vždyť i to je (bohužel) obraz naší planety a svědectví činnosti lidí.

Chápu — člověk se chce ukázat v nejlepším světle. Nechce vystupovat jako barbar. Vždyť hledá své sousedy. Ale možná zatím poznává jenom sám sebe.

Malé vědění dává lidem pýchu, velké skromnost. Tuto pravdu zřetelně rozpoznáme i v krátkém poselství amerického prezidenta Jimmy Cartera, které namluvil na gramofonovou desku na Voyagerech:

„Toto je dárek z malého vzdáleného světa, ukázka našich zvuků, naší vědy, našich podob, naší hudby, myšlenek a pocitů. Usilujeme o přežití této doby tak, abychom mohli žít i v době vaší. Doufáme, že jednoho dne, až vyřešíme problémy, se kterými se potýkáme, se připojíme ke společnosti galaktických civilizací. Tento záznam představuje naši naději, naše odhodlání i dobrou vůli v tomto rozsáhlém a hrůzu nahánějícím vesmíru.“

V podobném duchu se nese i poselství Kurta Waldheima:

„Jako generální tajemník Spojených národů, organizace 147 členských států, které představují téměř všechny lidské obyvatele planety Země, posílám pozdrav jménem lidu naší planety. Vykročili jsme ze sluneční soustavy do vesmíru, abychom hledali pouze mír a přátelství; abychom učili, budeme-li o to požádáni; abychom byli poučeni, budeme-li mít to štěstí. Víme velmi dobře, že naše planeta a všichni její obyvatelé jsou pouze malou částí tohoto rozlehlého vesmíru, který nás obklopuje, a proto vykračujeme do něho s pokorou a nadějí.“

Zachytí někdo tato poselství?

Chcete znát pravděpodobnost, s jakou se tak stane řekněme v nejbližší miliardě let, po kterou by záznam měl vydržet ve stavu, aby jej bylo možné dekódovat? Takovou pravděpodobnost lze odhadnout, ale nejistota získaného čísla je závratně velká. Každý intuitivně tuší, že pravděpodobnost přijetí našeho poselství je pranepatrná. Ale o to teď nejde. Položme si jinou otázku: kdyby byla zpráva někým zachycena, rozpozná vůbec příjemce, odkud pochází odesílatel?

Na zadní straně desky je soubor obrázků, které dávají případným nálezcům návod, jak desku mohou přehrát a kde mají hledat potomky autorů poselství. Mapa prostorového rozložení pulsarů se zakódovanými periodami impulsů by měla umožnit lokalizaci sluneční soustavy. Tady — řeknou si — na třetí planetě v pořadí vzdálenosti od nenápadné, byť ne zcela nejběžnější hvězdy, žili (a snad žijí i dodnes) bytosti, chlubící se nejen svým uměním, ale i technikou. Mezi rozličnými zvuky jsou v poselství i signály z elektrokardiografu a elektroencefalografu, hluk vlaku, traktoru, auta i tryskového letadla, hřmění při startu kosmické rakety. Tato civilizace podává zprávu, že již začala s prvními kosmickými výboji, že je schopna zblízka fotografovat cizí nebeská tělesa. Uvádí základní matematické a fyzikální definice, kresbami naznačuje, co už ví o struktuře živé hmoty a o dědičnosti.

Jsou tyto záznamy dostatečným důkazem o vyspělosti naší civilizace? Opravdu nevíme, zda a jak tyto zprávy přijmou civilizace cizí, pokud ovšem vůbec existují. V každém případě je ale užitečné, že o nějaký kontakt usilujeme a současně se přitom snažíme shrnout to dobré, čeho společenství lidí dosáhlo. Vždyť každý pokus o pohled na sebe sama odjinud, pohled z povzdálí či z nadhledu, má cenu zlata. Tato civilizace se totiž právě nyní ocitá na křižovatce a musí se rozhodnout, kudy jít dál. V době, kdy vysílá své první vyslance k cizím hvězdám, měla by se současně postarat o to, aby nezanikla dřív, než poselství dorazí k možným adresátům.

* * *

Autorův dovětek

Když jsem se v patnácti letech poprvé pokoušel zakreslit na kus papíru vše, co jsem hvězdářským dalekohledem spatřil na žlutohnědém oválu Jupiteru, jen málo jsem tušil a oceňoval celou složitost tohoto světa. Ale Jupiterův a také Saturnův systém mně už tenkrát připadal zvláštní a natolik přitažlivý, že jsem se k němu musel vracet stále častěji. Možná, že tu sehrál svou roli kontrast s naší Zemí a blízkým Měsícem, možná to bylo něco méně zjevného.

Snažil jsem se dovědět se o těchto vzdálených tělesech co nejvíc informací. Vypisoval jsem si zprvu jen citace prací v astronomických časopisech, kde byla publikována pozorování obřích planet, později jsem seznam rozšířil na všechny vědecké práce, které se těmito světy zabývaly. Řadu z nich jsem také četl, i když jsem rozuměl jen něčemu. O to však teď nejde. Podstatné je, že tenkrát — v 60. letech — bylo docela dobře možné sledovat vše podstatné, co bylo zveřejněno v odborných kruzích o Jupiteru, Saturnu, jejich družicích, o celé vzdálené sluneční soustavě.

Tento stav se však prudce změnil po vypuštění sond Pioneer a Voyager; počet vědeckých prací o tělesech za drahou Marsu lavinovitě narůstal. Tenkrát, když Voyagery odstartovaly, jsem postupně vzdával snahu alespoň zaregistrovat vše, co se týká tohoto dosti širokého oboru a věnoval jsem se důkladně jen oboru mnohem užšímu — rádiovému záření Jupiteru. V době, kdy jsem dokončoval svou disertační práci o Jupiterově dekametrové rádiové emisi a možných souvislostech se sluneční činností, obě sondy už minuly Jupiter a blížily se k Saturnu.

Tehdy mi projekt Voyager ještě nepřipadal nijak zvláštní. Byly tu i jiné lety, které slavily úspěch: Mariner 10 u Venuše a zejména pak u Merkuru, sondy Viking, jež měkce přistály na Marsu. Asi jsem se nijak zvlášť nezajímal o „filozofii projektu“ a o dění tak říkajíc za kulisami, které dalo projektu Voyager dosud nevídanou dimenzi; možná, že k do-cenění jeho velikosti byl zapotřebí alespoň nevelký časový odstup.

Během průletu dvojky kolem Uranu a pak kolem Neptunu však bylo jasné, že se podařilo uskutečnit jedinečný let k tělesům na periferii sluneční soustavy. Neobyčejný svým provedením, vynikající svými výsledky. Nebývalé množství podivuhodných a překvapujících objevů dává celému projektu nádech senzačnosti a nadčasovosti.

Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že musím misi těchto dvou vyslanců lidstva zachytit literárně. Ne jako pouhou kroniku letu, encyklopedický výčet všech událostí, ale jako příběh, v němž bude i dost příležitostí zamýšlet se nad souvislostmi a okolnostmi celého projektu. Žádnou jinou knihu tohoto ražení, která by ve světě vyšla, neznám.

Tak jsem se prokousával mnoha desítkami prací, které s letem Voyagerů souvisejí. Vybíral jsem materiál z původních vědeckých publikací i zasvěcených komentářů, které se objevovaly v časopisech určených širšímu okruhu čtenářů. Neustále jsem vedl jakýsi vnitřní boj sám se sebou, co mám do textu zařadit a co už ne, abych čtenáře zaujal, poučil, ale neunavil. Mohu-li parafrázovat výrok Edwarda Stona ze srpna 1989, kterým vzdával hold Voyagerům, pak i já „se snažil přiblížit se co nejvíce hranici stravitelnosti textu pro čtenáře, ale nikdy ji nepřekročit“. Nakolik se mi to povedlo, posoudí pouze čtenáři.

Obrázky, jež doprovázejí text (původní, tištěné publikace – poznámka editora), pořídily samozřejmě sondy Voyager stamiliony kilometrů odtud. Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) je dal prostřednictvím Národního střediska pro data z kosmického výzkumu v Greenbeltu velkoryse k dispozici veřejnosti, jak o tom ostatně píšeme jinde. My ale snímky ze sond neuvádíme v původní podobě. Miloslav Druckmüller je mistrně digitálně upravil, takže snímky jsou nyní zbaveny šumu, poruch, kalibračních značek a všech dalších špatných vlastností, jež ztěžují jejich prohlížení, zachovaly si však všechny důležité vědecké informace. Na fotografiích jsou teprve teď vidět mnohé podrobnosti, které na původních záběrech zcela zanikaly.

(konec)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.