Místo s výborným rozhledem směrem na jihovýchod – kromě vrchu Hády je patrné sídliště Vinohrady (7 km), vpravo od něj dvojice komínů továrny Zetor (6,5 km), osamocený komín ve spalovně firmy SAKO (6,5 km) a dvojice komínů teplárny s charakteristickými bílými a červenými vodorovnými pruhy (3 km), ze kterých v zimních měsících unikají nepřehlédnutelná oblaka bílé páry. Ještě více vpravo, téměř za Petrovem, se lze podívat směrem k Mohyle míru (16 km) a k mezinárodnímu letišti v Tuřanech (10 km), ze kterého startují dopravní letadla – ať už na pravidelných linkách a nebo jako turistické speciály.
Místo s výborným rozhledem směrem na východ i na sever. Patrná je trojice výškových budov paláce Agrie mezi ulicemi Kounicova a Veveří (bývalý Chepos), po jejichž pravici se rýsuje nápadný komín teplárny v Maloměřicích (jedna z nejvyšších staveb na území České republiky). Za touto dominantou vpravo vyniká rozsáhlý a dnes již uzavřený vápencový lom Hády s charakteristickou stavbou televizního vysílače. Ten je od Kraví hory vzdušnou čarou vzdálen necelých sedm kilometrů. Vlevo od paláce Agrie je sídliště Černá Pole a za ním na obzoru Babice nad Svitavou (12 km). Při dobré viditelnosti je na levém okraji proužku této vesnice patrný vysílač Kojál. I když má skutečnou výšku 340 metrů, jeho průměr nepřesahuje tři metry, proto se při pohledu z Kraví hory na vzdálenost 26 kilometrů jeví jen jako tenká, tmavá nitka o úhlové výšce ani ne půl stupně. Vlevo od Babic nad Svitavou jsou patrné Soběšice (6 km), Útěchov (10 km), Jehnice a Ořešín (8 km). Poslední dvě brněnské čtvrti lze snadno identifikovat podle charakteristického komínu chemického podniku Lachema (5 km). Přesně na sever od Kraví hory je viditelný hrbolek Babího lomu, na jehož vrcholku (521 m n. m.) se nachází známá rozhledna – ta je však na dálku téměř třinácti kilometrů nerozlišitelná. Ve výhledu dál směrem na severozápad – tedy k Bystrci a přehradě – brání blízká vilová zástavba.
Místo, odkud je vidět pevnost Špilberk (1,3 km), za kterou se tyčí dvě věže Petrova (2,3 km), Stará radnice (2,2 km) a některé periferní městské čtvrti, např. deset kilometrů vzdálené Modřice. Směrem vpravo od Špilberku jsou za dobré viditelnosti zřetelné Pavlovské vrchy (38 km). Na levém vrcholu hřbetu jsou při pohledu triedrem pozorovatelné zbytky gotického hradu Děvičky (též Dívčí hrad), naopak na pravém okraji Pavlovských vrchů – Děvín (550 m n. m.) s úzkou špicí televizního vysílače. Vlevo v panoramatu následuje povlovný, ale nápadný masiv Výhon (18 km) u Židlochovic, na jehož svazích je celá řada vinohradů a především přírodní park s mnoha vzácnými druhy rostlin. Výrazně blíže je za hranou Žlutého kopce patrný vrcholek osmnáctipodlažní budovy Fakultní nemocnice v Bohunicích (3 km), vlevo od nemocnice komín kotelny Vazební věznice Brno (postavena roku 1956), vpravo funkcionalistická budova Masarykova onkologického ústavu (1,2 km) a věž vysílače na Barvičově ulici (700 m), ze kterého dnes České radiokomunikace šíří digitální vysílání televize i rozhlasu.
V letech 1909 až 1913 v domě číslo 62 a od roku 1913 až do roku 1931 v domě číslo 52 na ulici Údolní bydlel Viktor Kaplan (1876–1934), objevitel nového typu vrtulové vodní turbíny s nastavitelnými lopatkami. Zaměstnán byl jako profesor na Císařsko-královské německé vysoké škole technické v Brně na Komenského náměstí, vlastní laboratoř měl situovánu ve sklepě budovy tzv. Nové techniky na Joštové (vedle Červeného kostela). Pobyt Viktora Kaplana mimo jiné připomíná busta na rušné křižovatce ulic Údolní a Úvoz.
Původní novorenesanční komplex vznikl na sklonku devatenáctého století jako zeměbranecká kasárna na Údolní 53, od roku 1918 se stal školním zařízením nově se formující brněnské univerzity i techniky. V současnosti se chystá zásadní rekonstrukce a přestavba celého areálu, po které se stane sídlem Fakulty výtvarných umění, Fakulty architektury a dvojice menších ústavů Vysokého učení technického. Na rohu ulic Údolní a Úvoz je před budovou busta Viktora Kaplana, na zdi v ulici Údolní pamětní deska Sergeje Vojcechovského (1883–1951), armádního generála, ruského legionáře a organizátora protinacistického odboje, který byl po druhé světové válce násilně odvlečen do Sovětského svazu.
Podobu Údolní ulice formoval tzv. Městský potok pramenící na Cimplu (roh ulic Údolní a Grohovy), který byl po roce 1520 sveden do dřevěných rour a sloužil jako zdroj pitné vody. Původně byla zastavěna jen část ulice nejbližší k Brnu (tehdy se jmenovala Švábka), teprve později se protáhla v podobě místní cesty přes sedlo mezi Kraví horou a Žlutým kopcem do Žabovřesk s odbočkou na Staré Brno. Na této křižovatce stála do roku 1888 kaple svatého Františka Xaverského, která však již od roku 1789 sloužila jako mýtnice. Tramvajová doprava byla na Údolní přivedena již v roce 1901. Nejdříve na Obilní trh, v roce 1903 k Cimplu, kolem rychle se rozrůstající Německé úřednické čtvrti, a v roce 1929 protažena až na náměstí Míru. V téže době byla dokončena vilová zástavba v celém okolí této ulice.
Na křižovatce dnešních ulic Údolní a Úvoz byla v letech 1755 až 1758 postavena kaple svatého Františka Xaverského. Už roku 1784 byla ale zrušena, pak přeměněna na mýtnici a v roce 1888 definitivně zbořena.
Na zkoseném rohu ulic Údolní a Bratří Čapků navrhl Ernst Wiesner (1890–1971) tzv. Gutmannovu vilu (postavena v letech 1919–1920), třípodlažní činžovní vilu s podkrovím, která je považována za jeden z prvních příkladů takzvaného architektonického purismu usilujícího o očistu architektonického formálního aparátu na základní tvary. To je patrné především na záměrné vnější skromnosti, pootočení stavby kvůli maximálnímu využití slunečního světla a vnitřním uspořádání. Dům byl původně postaven pro firmu Gebrüder Gutmann, později přešla do majetku JUDr. Felixe Redlicha, po jeho internaci v koncentračním táboru byla vyvlastněna a dnes slouží jako soukromý nájemní dům.
Restaurace a hostinec Moravenhaus, oblíbený v době první republiky, dnes luxusní obytný dům na ulici Údolní 65.
Budova Moravské ústřední útulny ženské založené roku 1899 Eliškou Machovou (1858–1926), která sloužila coby útočiště pro sirotky a děti z neúplných a nebo rozvrácených rodin, stejně jako opuštěné dívky a ženy. V roce 1952 byl v obou budovách zřízen Státní dívčí internát Marie Steyskalové (1862–1928), jenž jako Domov mládeže Marie Steyskalové slouží svému účelu dodnes.
Ledovce ve čtvrtohorách za dob ledových do brněnské kotliny sice nikdy nepronikly, v průběhu suchých a chladných období ale západní větry navály na závětrnou (východní) stranu Kraví hory až několik desítek metrů mocné závěje usazeniny (tzv. spraše). Ty se ve středověku staly cenným zdrojem materiálu pro větší i menší cihelny – důvodem byla především velká poptávka po stavebním materiálu související s průmyslovým rozvojem města v osmnáctém a devatenáctém století. Zřejmě nejstarší byla Svatotomášská cihelna (podle dvora Sv. Tomáše v její blízkosti), která existovala již v roce 1749, dost možná dodávala i cihly pro výstavbu mohutného bastionového opevnění na Špilberku. Nacházela se přibližně v místech dnešních ulic Grohova, Gorkého a Úvoz. V roce 1887 zde byly nalezeny kosti dávných zvířat a údajně i stopy lidské činnosti připisované původně paleolitickým obyvatelům. Stejně jako ostatní cihelny zanikla počátkem 20. století. Na jejím místě se pak objevila uliční síť novorenesančních a zejména secesních vil a domů tzv. Německé úřednické čtvrti (tzv. Beamtenheim).
Pravděpodobné místo prameniště tzv. Městského potoka (též Cimplu, Žabího potoka, event. Grottenbach), který ve středověku přiváděl do opevněného Brna vodu (v oblasti České vtékal do hradebního příkopu). V lednu 1520 bylo králem Ludvíkem Jagellonským dovoleno přeměnit jej na zdroj pitné vody. Čistá voda se jímala třemi štolami, u kterých byla zřízena malá nádržka o objemu dvacet metrů krychlových. Z Cimplu vedlo potrubí Údolní ulicí (s několika odbočkami), přes Brněnskou bránu (Šilingrovo náměstí) do kašny na Dominikánském náměstí. Vydatnost prameniště silně kolísala, kolísavá byla i teplota vody, množství vody často nestačilo ani pro nejnutnější potřebu obyvatel města. Vodovod byl navíc zanedbáván, mnohdy trpěl poruchami a v roce 1645 byl během obléhání Brna Švédy silně poničen. Teprve někdy koncem sedmnáctého století část dřevěného potrubí (spojovaného třmeny a skružemi) nahradily roury z pálené polévané hlíny. V devatenáctém století Brno řešilo zásobování z jiných, vydatnějších zdrojů a po zřízení svrateckého vodovodu po roce 1853 vodovod z Cimplu postupně zanikal. V provozu byla ponechána jen horní část přívodního potrubí, která napájela veřejný výtokový stojánek na Obilním trhu u ulice Údolní. Po dokončení stavby prvního březovského vodovodu v roce 1913 bylo jímací zařízení vodovodu z Cimplu úplně zrušeno, slábnoucí pramínek byl sveden do městské stoky a časem úplně zanikl. V témže místě od roku 1903 končila tramvajová linka číslo 4 jedoucí přes centrum z Juliánova, na dnešní náměstí Míru byla přivedena v roce 1929.
Původně Úvozní (Hohlweggasse), v jejímž směru vedla cesta ze Starého Brna k cihelnám podél východního okraje Kraví hory. Ta nejstarší existovala od roku 1749. Označována byla jako Svatotomášská (podle dvora Sv. Tomáše v její blízkosti) a nacházela se přibližně v místech dnešních ulic Grohova, Gorkého a Úvoz. Další cihelna byla na Konečného náměstí (v místě Základní školy Úvoz a také ulice Žižkova) a dále v prostoru dnešních ulic Bratří Čapků a Grohovy. K těžbě hlíny zřejmě docházelo i při jižním úpatí Kraví hory a v blízkosti dnešního náměstí Míru. Všechny cihelny zanikly koncem devatenáctého či počátkem dvacátého století, kdy do těchto míst dospěla výstavba brněnských ulic, dílna v okolí dnešní Trýbovy ulice však existovala až do padesátých let dvacátého století. Právě tady byl náhodně objeven slovanský hrob z období Velké Moravy, přibližně z devátého století. Kromě keramických milodarů měl u sebe pohřbený jedinec ještě kostru psa a koně. Ulice dostala definitivní podobu při rozsáhlé rekonstrukci v padesátých a šedesátých letech dvacátého století – skalní masiv Kraví hory byl zarovnán a z Úvozu se stala důležitá severní výpadovka. Zajímavé je, že pod ulicí Úvoz vede technická štola s teplovodním potrubím o délce asi sto metrů vedoucím ze společné kotelny. Na svou dobu (počátek šedesátých let dvacátého století) se jednalo o unikátní technické řešení.
Původně Sirotčí, dnes Grohova ulice, která doznala dnešní podoby při parkových úpravách v letech 1958 až 1962. Na seříznutém kamenném podloží lze studovat geologickou minulost Kraví hory, naproti ulici Bratří Čapků je patrná zřícená část vstupu do protileteckého krytu budovaného za druhé světové války.
Nevelký hájek javoru mléče a trnovníku akátu na ulici Údolní poskytuje bylinnému patru stín a tak se stal útočištěm typických lesních druhů rostlin, jako jsou violky vonná, křovištní a Rivinova, mařinka vonná, válečka lesní nebo kokořík mnohokvětý. Mařinka, známá jako léčivka, je tu nejspíš utečencem z přilehlého Centra léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Horniny, které z převážné části tvoří současnou Kraví horu, jsou staré zhruba 600 milionů roků. V útrobách Kraví hory a některých dalších kopců na území Brna se tedy skrývají jedny z nejstarších hornin na území celé České republiky. Unikátní pohled do geologické minulosti poskytuje především skalní výchoz s odkrytými žílami světlých vulkanických hornin na křižovatce Grohovy ulice a Úvozu, vytvořený při rozšiřování místní komunikace v letech 1958 až 1962 (právě tehdy vznikla opěrná zeď podél celého obvodu). Kromě velmi silně přeměněných diabasů (zastaralý název pro čediče ze starších prvohor) s šedozelenou nebo černošedou barvou zde lze pozorovat až 60 centimetrů široké pruhy načervenalých hornin. Jde o světlé žilné horniny – tzv. aplity, které vznikly průnikem taveniny do puklin v okolních horninách. Podle současných představ se většina území Brna před 600 miliony roky nacházela u okraje Gondwany (pod rovníkem, někde na jižní polokouli) a vytvářela jakýsi mikrokontinent, odborně nazývaný brunovistulikum. Jedná se o pozůstatek pásu kdysi aktivních sopek, jaké můžeme v současnosti sledovat například kolem Pacifiku v oblasti And, Aleut, Kamčatky, Japonska a Mariánských ostrovů. Horniny Kraví hory však byly v průběhu dalšího vývoje při dramatických procesech vrásnění mnohokrát přeměněny a deformovány, takže zdaleka nepřipomínají svůj původní vzhled.
Třípodlažní rodinný dům profesora Josefa Kudely (1886–1942) postavený v letech 1926 až 1927 na Klácelově 10/Havlíčkově 36 je příkladem bydlení v kostce (na půdorysu 10,7×9,5 m). Představuje významnou funkcionalistickou stavbu od architekta Jana Víška (1890–1966).
Centrum léčivých rostlin Lékařské fakulty Masarykovy univerzity se nachází na ulici Údolní 74, v těsné blízkosti restaurace V-klub a koupaliště. Na ploše jednoho hektaru se zde kultivují léčivé, toxické i aromatické rostliny využívané pro pedagogické, výzkumné a zdravotně-výchovné účely. Již tradicí se staly pravidelné výstavy, během kterých si lze prohlédnout celý areál a dokonce zakoupit sazenice některých rostlin.
V létě vyprahlá skalnatá stráň nad ulicí Úvoz je domovem svébytné suchomilné vegetace. Vedle řady vysazených druhů rostlin se zde vyskytují fragmenty přirozených společenstev skalních stepí, s druhy jako jsou tařice skalní, pelyněk ladní, mochna přímá nebo chrpa latnatá. Největší zdejší vzácností je kavyl tenkolistý, trsnatá stepní tráva, jež se v okolí Brna vyskytuje jen na několika málo lokalitách. Pozorovat zde můžeme i suchomilné druhy hmyzu (saranče modrokřídlá), měkkýšů (suchomilka obecná) nebo obratlovců (ještěrka obecná).
Sušilova kolej pro 135 katolických studentů byla postavena roku 1923 sdružením Sušil. Za druhé světové války je obsadila německá kriminální policie, pak byly nakrátko vráceny spolku Sušil, aby se počátkem padesátých let dvacátého století staly součástí majetku Československé lidové armády. Budova byla Vysokému učení technickému postoupena teprve v roce 1973, část zahrady s autodílnami však sloužila armádě až do počátku devadesátých let dvacátého století. Od té doby jsou vojenské dílny s ubytovnou a strážní budovou mimo provoz, dnes se chystá rozsáhlá rekonstrukce celého území.
Vstup do rozestavěných protileteckých krytů budovaných na sklonku druhé světové války na ochranu německého obyvatelstva. Na Kraví hoře totiž byly umístěny sklady vojenského materiálu a zřejmě i munice, proto bylo nebezpečí náletů v této části Brna více než pravděpodobné. Výstavba krytů v této lokalitě byla v roce 1944 zahájena hned na několika místech, zřejmě nejdále postoupila v ústí dnešní ulice Jana Uhra do ulice Úvoz, kde bylo vybudováno přibližně 330 metrů chodeb se třemi vstupy. Jednalo se o štoly rozměru 2,5×3 metry vyražené pouze ve skále s provizorní dřevěnou výztuží a dobrým odvětráváním. Po skončení druhé světové války bylo rozhodnuto tento kryt dokončit a využívat jej jako objekt civilní obrany, k čemuž ale z neznámých důvodů nakonec nedošlo. Chodby bývalého krytu byly v roce 2003 vyčištěny, větrací otvory zprůchodněny, dva ze tří vstupů uzavřela cihelná zeď a labyrint byl zpřístupněn nově zbudovaným vstupem s pevnou mříží. Chladné prostředí štol s betonovými vyzdívkami, nedokončenými protitlakovými stěnami a s vlhkou hliněnou podlahou stále navozuje tísnivou atmosféru lidské snahy o přežití válečného běsnění. V mapě je vyznačen půdorys dochovaného krytu.
Sportovní a rekreační areál Kraví hora byl jako letní koupaliště Tělovýchovné jednoty Moravská Slávia (projekt Miloš Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno vybudován počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Jeho hodnota je dána především polohou na stráni s panoramatem hradu Špilberk a katedrálou svatého Petra a Pavla, s linii Žlutého kopce a vilovou zástavbou Masarykovy čtvrti. V oblasti se také nacházelo několik jednodušších protileteckých krytů z dob druhé světové války. Areál prošel v letech 2002–2004 výraznou rekonstrukcí (ateliér D.R.N.H.), nová bazénová hala má tvar jednoduchého, ze tří stran proskleného kvádru. Čtvrtá, severovýchodní stěna, je prosklená jen částečně. Najdete zde dva nerezové bazény (25 a 15 m) – větší slouží pro rekreační i sportovní plavání v šesti plaveckých drahách, druhý je pro oddech a relaxaci. Venkovnímu areálu dominuje plavecký bazén (50 m) doplněný dětským bazénem s brouzdalištěm a několika vodními atrakcemi. Rekonstruované koupaliště je přístupné po celý rok, kapacita krytého bazénu je 165 lidí, venkovních prostor 2000 lidí. V budově krytého bazénu je k dispozici bufet, za dostatečně nízké teploty se v areálu zřizuje venkovní ledové kluziště.
Od osmnáctého století stávalo v oblasti Kraví hory několik skladů střelného prachu, tzv. pracháren. Poblíž jednoho z nich – na horním konci ulice Údolní – vznikla v 19. století kantýna s pivem, vínem, některými druhy tvrdšího alkoholu a jednoduchým občerstvením. Ve všední dny se stávala útočištěm karbaníků, především z řad řemeslných mistrů. V sedmdesátých letech dvacátého století byly poslední zbytky strážnice strženy, na místě vznikla sauna, kterou na sklonku dvacátého století nahradila vykřičená hospoda Monte Boo a dnes luxusní restaurace V-klub.
Baseballové a softbalové hřiště VSK Technika Brno, postavené v roce 1972 jako první svého druhu na Moravě, dnes místo prvoligových zápasů. Původní rozměry hřiště byly v roce 1995 zvětšeny, pískový povrch nahradila tráva s antukovými koridory. Poté následovala rekonstrukce zázemí pro hráče i diváky. VSK Technika od roku 2007 hraje také na Městském baseballovém stadionu v Brně-Komárově.
Původně Ústav pro mentálně postižené děti otevřený roku 1925 na popud Marie Růženy Nesvadbové (1878–1963) na Lerchově 65. V přízemí byly provozní místnosti, v prvním a druhém patře pokoje dětí, ve třetím patře bydlely řádové sestry. Kapacita tohoto ústavu byla 80 lůžek. V roce 1927 zde byla otevřena pomocná škola, kde se děti učily nejen číst, psát a počítat, ale také dalším dovednostem, takže se mohly zapojit do běžného života. V roce 1928 byla založena Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje, která od roku 1933 provozovala i Řádové dívčí gymnázium – k tomuto účelu byla na Lerchově 63 přistavěna nová školní budova. V říjnu 1940 byly budovy zabrány jednotkami SS, následně Rudou armádou, na přelomu let 1949 a 1950 byly postižené děti převezeny do Stojanova na Velehradě a do Filipova u Rumburka. Budovy krátce sloužily Československé lidové armádě, poté jako klasická základní a střední škola (gymnázium). V roce 1991 byly navráceny Kongregaci sester sv. Cyrila a Metoděje, která zde provozuje Cyrilometodějskou církevní základní školu, od roku 1996 i Cyrilometodějskou střední pedagogickou školu a osmileté gymnázium.
Volně přístupné kynologické cvičiště.
Stejně jako zbytek území Masarykovy čtvrti tvořilo i náměstí Míru – původně Babákovo – holé sedlo bez jakékoli zástavby. V šedesátých letech osmnáctého století již v trase dnešní Údolní vedla územím pěšina do Žabovřesk, kolem roku 1770 bylo v této oblasti vybudováno několik skladů střelného prachu, tzv. pracháren, k nimž přibyly strážnice a kantýny. Rychlá zástavba zdejšího území začala až po první světové válce se vznikem České úřednické čtvrti, zejména pak díky aktivitám několika stavebních družstev, které zajistily regulační i parcelační plány, stejně jako typizované návrhy rodinných domků. Ve dvacátých letech dvacátého století byly postaveny Sušilovy koleje, Ústav pro mentálně postižené děti a další vzdělávací ústavy, od roku 1929 sem zajíždí tramvajová linka číslo 4. Během stavebních úprav byly přímo na náměstí nalezeny kamenné nástroje staré až 30 tisíc let. Z dalších nálezů je zřejmé, že zde kolem poloviny pátého tisíciletí před naším letopočtem pobývali lidé, kteří vyráběli malovanou keramiku – podle ní jsou jejich výrobky souborně označovány jako kultura s moravskou malovanou keramikou. V mírné sníženině mezi Kraví horou a Žlutým kopcem se nacházela minimálně jedna osada neolitických zemědělců, chráněná ze západu prudkým srázem spadajícím k řece Svratce.
Oddíl národní házené Draken Brno vznikl v roce 1959 při Základní devítileté škole Lerchova, v roce 1979 přešel pod Tělovýchovnou jednotu Tábor Brno, nyní představuje jedno z největších českých házenkářských uskupení. Zaměřuje se především na práci s mládeží ve dvou desítkách nejrůznějších družstev, dokonce se účastní druholigových soutěží.
Základní škola Úvoz s rozšířenou výukou tělesné výchovy byla vybudována roku 1961 v místech menší cihelny zrušené počátkem 20. století. V blízkosti školy byl v sedmdesátých letech dvacátého století postaven zimní stadion, určený jak pro výuku hokeje, tak bruslení žáků jiných škol. V současnosti školu navštěvuje více než sedm set studentů.
Jedna z budov bývalého státního podniku Keramoprojekt, dnes v soukromém nájmu. Existenci podniku připomíná několik oprýskaných orientačních tabulek.
Park na Kraví hoře byl vytvořen v oblasti pastvin a menších zemědělských políček na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Dnes se zde můžete setkat s řadou cizokrajných okrasných keřů, které dotvářejí ráz tohoto veřejného prostranství a především v době květu je ozvláštňují pestrými barvami. Zlatý déšť čili forsytie je původem z Číny, šeřík je doma na Balkáně, několik statných exemplářů má v parku i v naší přírodě vzácný keř klokoč zpeřený. Na podzim se zde můžete setkat s plody dřínu obecného – rudými peckovičkami s příjemně kyselkavou, lehce svíravou chutí. V teplejších krajích jsou tyto s oblibou využívány k výrobě sirupů a marmelád. Jihozápadní trávníky nad náměstím Míru jsou dnes ideálním prostorem pro slunění Brňanů všech věkových kategorií, včetně více či méně skrytých erotických radovánek. Od jara do podzimu je také místem častých startů horkovzdušných balonů.
Jezírko v těsné blízkosti náměstí Míru bylo uměle vytvořeno při rekonstrukci parku v padesátých letech dvacátého století. Původně jej napájel vodovod vedoucí z vodojemu na vrcholu Kraví hory, který byl ale později z technických i hygienických důvodů uzavřen. Od té doby jezírko pouze dočasně naplňuje dešťová voda.
Kostel s věží vysokou 50 metrů leží v sousedství menší vysokoškolské koleje Masarykovy univerzity (245 lůžek). Základní kámen kostela byl položen 28. srpna 1930 (u příležitosti oslavy 1500 let od smrti mučedníka svatého Augustina), železobetonovou stavbu vyplněnou cihlami navrhl Vladimír Fischer (1870–1947). Kostel má na délku 34 metrů, v největší šířce téměř dvacet metrů a pojme jeden a půl tisíce věřících. Nad hlavním oltářem stojí velký bronzový kříž akademického sochaře Axmana, zdobená okna prof. Süssera z Brna pak vystihují život svatého Augustina. Na vrcholu věže jsou umístěny čtyři zvony – Augustin, P. Maria Těšitelka, sv. Monika, sv. Josef.
Základní škola byla otevřena v říjnu 1929 v tehdy jedné z nejmodernějších budov ve městě. Podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška (1899–1946) se jednalo o betonovou konstrukci s cihlovou výplní, uvnitř s bezespárovou podlahou, vestavěným nábytkem, centrální šatnou i terasou pro oddech dětí během přestávek. Po druhé světové válce začala tato škola využívat budovu Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na sousední Lerchově ulici, z čehož sešlo v devadesátých letech dvacátého století. Nyní základní školu navštěvuje tři sta žáků, kterým se věnují dva tucty zaměstnanců.
Pozorovatelna s malým krytem stojící v těsné blízkosti vodojemu byla vybudována německými okupačními vojsky za druhé světové války. Stanoviště pozorovatele tvoří malá cihlová místnost obdélníkového půdorysu krytá betonovým stropem zesíleným v místě vchodu. Na pozorovatelnu navazuje za dvojími dveřmi (dnes již nejsou v objektu) betonová chodba vajíčkového krytu. Nad objektem je zához o síle cca jednoho metru, takže na povrchu vystupuje kryt jako pahorek v těsné blízkosti hřiště.
Na horním konci ulice Rybkova, u vstupu do areálu Vysokého učení technického, se nachází trosky bufetu Pod Topoly. Původně patřil k sousednímu vojenskému areálu, po roce 1989 přešel do soukromých rukou, vzápětí byl ale z řady důvodů zrušen.
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity sídlí v areálu Chudobince císaře Františka Josefa (v místech dnešní vrátnice byla márnice) adaptovaného pro potřeby výuky v roce 1921. Masarykova univerzita byla zřízena v lednu roku 1919 zákonem tehdejšího Národního shromáždění o čtyřech fakultách, s právem a povinností zahájit výuku ve školních letech 1919 až 1920 (fakulty právnická a lékařská) a 1921 až 1922 (fakulty přírodovědecká a filozofická). Dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání v oblasti věd matematických, fyzikálních, chemických, biologických a věd o Zemi. Na fakultě je akreditována více než stovka oborů bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů zaměřených jak na vzdělávání odborných vědeckých pracovníků, tak i na výchovu budoucích učitelů středních škol. Přírodovědeckou fakultu navštěvuje téměř 3 tisíce studentů a pracuje zde asi 250 akademických pracovníků. Součástí areálu je botanická zahrada, která na ploše 1,5 hektaru původně sloužila jako zdroj zeleniny pro potřeby chudobince. Venkovní sbírky se orientují na moravskou květenu, skleníky na tropickou a subtropickou floru. Zahrada s řadou uměleckých děl je přístupná veřejnosti a konají se zde také nejrůznější výstavy.
Vodojem o objemu 5000 metrů krychlových, postavený v roce 1924, měl být součástí tzv. užitkového vodovodu se zdrojem v řece Svratce a úpravnou vody v nedalekých Pisárkách. K plánovanému rozšíření užitkového vodovodu po městě Brně ale pro stále rostoucí spotřebu vody nedošlo a tak se stal dočasně nepotřebným a byl vyřazen z provozu. Plného uplatnění se dočkal teprve v souvislosti s výstavbou druhého březovského vodovodu, v roce 1974 byl zrekonstruován, začleněn do systému zásobování města Brna pitnou vodou a dnes pokrývá větší část Králova Pole, Žabovřesk, Černých Polí, západní a severní centrum města, vybíhá až do vyšších částí Starého Brna. V některých provozních situacích se může podílet na zásobování horních částí Maloměřic i Obřan. Vodojem Kraví hora se tak řadí mezi provozně nejvýznamnější brněnské vodojemy.
Původně městskou pastvinu používala ke cvičení již rakouská císařsko-královská armáda, provizorní kasárna z montovaných baráků, cvičiště a sklady však vybudovala až za druhé světové války německá okupační vojska. Později zde sídlila Československá lidová armáda, včetně dělostřelectva a tanků, které bylo možné v padesátých letech dvacátého století běžně potkat zaparkované v ulicích Gorkého, Tůmova nebo Hvězdárenská. V šedesátých letech byly do tohoto areálu soustředěny všechny vojenské katedry, kterými povinně procházeli brněnští vysokoškoláci. V devadesátých letech dvacátého století byly budovy předány Vysokému učení technickému, které je začalo pronajímat menším firmám. Část areálu se od druhé světové války zachovala téměř v nezměněné podobě, proto lze dodnes na Kraví hoře nalézt pozůstatky válečné aktivity německé armády. Mezi nejzajímavější patří trojice protileteckých krytů a také pozorovatelna s integrovaným krytem v blízkosti vodojemu.
Konečného náměstí obklopené zdobnými secesními nájemnými domy Tivoli z let 1900 až 1902 tvoří jeden z nejvýraznějších a nejhodnotnějších prostorů nejen ve městě Brně. Označení Tivoli zřejmě odkazuje na původní hospodu Tivoli, která získala jméno po italském městě Tivoli. Tak byly ostatně kdysi pojmenovávány zábavní parky v tehdejších evropských zemích. Dle dochovaných svědectví náležela k hospodě zahrada na jílovém kopečku (uprostřed dnešního náměstí), samo pohostinství pak stálo poněkud stranou, směrem k nedaleké cihelně. Od města v ose dnešní ulice Veveří vedl úvoz místy hluboký až deset metrů, po jehož krajích byly ne zrovna bezpečné cesty pro pěší. V roce 1887 byla na vojenském cvičišti při ulici Veveří nalezena kamenná pravěká sekera, o dva roky později přímo na ulici Veveří hrob z pozdní doby kamenné. V něm byli pohřbeni muž a žena ve skrčené poloze otočeni obličeji proti sobě. Kromě kostěných a pazourkových nástrojů měli měděné předměty, sekeromlat apod. Patřili ke společnosti lidí, kteří žili ve střední Evropě ve druhé polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem, a která se označuje jako kultura se šňůrovou keramikou. Hrob z Veveří ulice je jedním z mála nálezů této kultury na území města Brna. Komplex secesních budov na Konečného náměstí vybudoval Franz Pawlů (1854–1922), který je stavitelem také domu U tří kohoutů na Masarykově třídě a Justičního paláce na Rooseveltově. Zajímavé je, že Tivoli původně neměly mohutné postranní věžičky, ty byly přidány až dodatečně. Svůj vývoj měl i název samotného náměstí – původně se označovalo jako Am Tivoli (U Tivoli), od roku 1915 ale neslo jméno Hindenburgova ulice, od roku 1925 náměstí Aloise Konečného, právníka, učitele a senátora. V sedmdesátých letech dvacátého století sice zůstalo u označení Konečného náměstí, tentokráte podle Hynka Konečného, zasloužilého člena Komunistické strany Československa. Od února 1990 je opět pojmenováno po Aloisi Konečném.
Laboratoře brněnské pobočky Vojenského technického ústavu ochrany v horní části ulice Rybkova se zaměřují na obranný výzkum, vývoj, zkoušky a školení specialistů armád NATO, především pak Armády České republiky, Ministerstva vnitra apod. ve vojenské chemii, elektronickém boji i maskování a také v materiálovém inženýrství.
Jeden ze tří protileteckých krytých zákopů (tzv. vajíčkový kryt) vybudovaný německými okupačními vojsky v době druhé světové války. Dnes se nachází pod malým parkovištěm areálu Vysokého učení technického v Brně. Všechny tři kryty mají poněkud neobvykle vchod s přímým schodištěm a mohutnými ochrannými zdmi. Dole pod schody se nacházely první dřevěné dveře do malé předsíně, z ní vedly druhé dveře do hlavní chodby vlevo. Chodba krytu je dlouhá 8 metrů a má typický vejčitý profil. Na stranách jsou betonové opěry pro lavice o výšce 40 centimetrů. Na konci krytu je nouzový výlez. Spodní z krytů má navíc zachovanou betonovou pozorovatelnu se 4 průzory. Účel těchto krytů se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit. Na případné ukrytí německých jednotek rozmístěných na Kraví hoře jsou příliš malé. Teoreticky mohly sloužit k výcviku.
Jeden ze tří protileteckých krytých zákopů (tzv. vajíčkový kryt) vybudovaný německými okupačními vojsky v době druhé světové války. Dnes se nachází pod malým parkovištěm areálu Vysokého učení technického v Brně. Všechny tři kryty mají poněkud neobvykle vchod s přímým schodištěm a mohutnými ochrannými zdmi. Dole pod schody se nacházely první dřevěné dveře do malé předsíně, z ní vedly druhé dveře do hlavní chodby vlevo. Chodba krytu je dlouhá 8 metrů a má typický vejčitý profil. Na stranách jsou betonové opěry pro lavice o výšce 40 centimetrů. Na konci krytu je nouzový výlez. Spodní z krytů má navíc zachovanou betonovou pozorovatelnu se 4 průzory. Účel těchto krytů se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit. Na případné ukrytí německých jednotek rozmístěných na Kraví hoře jsou příliš malé. Teoreticky mohly sloužit k výcviku.
Jeden ze tří protileteckých krytých zákopů (tzv. vajíčkový kryt) vybudovaný německými okupačními vojsky v době druhé světové války. Dnes se nachází pod malým parkovištěm areálu Vysokého učení technického v Brně. Všechny tři kryty mají poněkud neobvykle vchod s přímým schodištěm a mohutnými ochrannými zdmi. Dole pod schody se nacházely první dřevěné dveře do malé předsíně, z ní vedly druhé dveře do hlavní chodby vlevo. Chodba krytu je dlouhá 8 metrů a má typický vejčitý profil. Na stranách jsou betonové opěry pro lavice o výšce 40 centimetrů. Na konci krytu je nouzový výlez. Spodní z krytů má navíc zachovanou betonovou pozorovatelnu se 4 průzory. Účel těchto krytů se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit. Na případné ukrytí německých jednotek rozmístěných na Kraví hoře jsou příliš malé. Teoreticky mohly sloužit k výcviku.
Původně se v oblasti křižovatky ulic Údolní a Žižkova nacházela cihelna, která byla na sklonku devatenáctého století nahrazena zelinářstvím a postupně i zastavěna (činžovními domy i Základní školou Úvoz). U křižovatky Žižkova-Rybkova tak vzniklo Kropáčovo sanatorium (mimo jiné porodnice) postavené ve funkcionalistickém stylu architektem Bohuslavem Fuchsem v roce 1927 pro MUDr. Rudolfa Kropáče. Dnes se jedná o zrekonstruovanou soukromou kliniku především stomatologických lékařů.
Zbytky vodojemu o objemu 600 hektolitrů pro zásobování tzv. České úřednické čtvrti v prostoru dnešních ulic Eleonory Voračické, Zeleného, Tichého, Březinovy a okolí, který v roce 1913 postavila První moravská továrna na vodovody a pumpy Antonína Kunze z Hranic. Jeho součástí byla studna s čerpací stanicí v prostoru ulice Žižkova (dnešní Studio Lávka). Provoz však neměl dlouhého trvání, po přivedení kvalitní podzemní vody prvním březovským vodovodem v roce 1913 se i do Žabovřesk začala postupně rozšiřovat městská vodovodní síť. Družstevní vodovod byl tudíž začleněn do vodovodního systému města Brna a naplnila jej kvalitní březovská voda. Přibližně v polovině šedesátých let 20. století byl vyřazen z provozu, jeho funkci pak převzal vodojem na ulici Barvičova. Objekt je dnes využíván jako skladiště pro Hvězdárnu a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, veškeré původní vybavení byl demontováno.
Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně nabízí řadu poutavých pořadů pro veřejnost, školní mládež i pro menší děti. Hlavní atrakcí je velké planetárium typu Spacemaster firmy Carl Zeiss Jena umístěné v kopuli o průměru 17,5 metru, na kterou se promítá devět tisíc hvězd, dvacet mlhovin i hvězdokup a řada těles sluneční soustavy. Navíc jej doplňují speciální projektory, špičková zvuková a světelná aparatura. Podobně uzpůsobená mnohonásobná projekce nemá na Moravě, a s výjimkou Prahy, ani v Čechách obdoby, takže není divu, že si návštěvníci ze shlédnutých představeních odnášejí skutečně nevšední zážitky. V repertoáru multivizuálních představení velkého planetária jsou pořady věnované modernímu pohledu na Zemi, sluneční soustavu i vzdálenější vesmír. Nezapomíná se ani na nejmenší diváky, pro které jsou připraveny interaktivní pohádkové příběhy. Kapacita velkého planetária s bezbariérovým přístupem je 200 míst. Konají se v něm i odborné přednášky, koncerty, tematicky zaměřené semináře a nejrůznější komerční akce. Na Hvězdárně je k dispozici celá řada astronomických dalekohledů (největší má průměr objektivu 40 cm), které slouží k pravidelným pozorováním Slunce i zajímavostí večerního nebe. Hvězdárna má také k dispozici malé planetárium (typ ZKP-2, kapacita 35 míst), na volném prostranství stojí krychlové sluneční hodiny s východním, jižním, západním a vodorovným číselníkem. Kostka ze šedomodré žuly původně sloužila jakožto základní kámen pro stavbu velkého planetária (konec devadesátých let dvacátého století). Při vlastní stavbě se však na ni zapomnělo a byla proto přeleštěna na elegantní sluneční hodiny. Nejstarší část budovy tvoří dvojice šestimetrových kopulí z roku 1953 – jedna z nich patří Masarykově univerzitě a je v ní instalován jeden z největší astronomických dalekohledů na území České republiky s průměrem objektivu 60 cm. Na podzim roku 1959 byla otevřena budova s přednáškovým sálem a malým projekčním planetáriem. V roce 1991 bylo do provozu uvedeno velké projekční planetárium. Za více než padesát roků její existence navštívilo Hvězdárnu přes dva a půl milionu návštěvníků.
V místech Hvězdárny byla při obléhání Brna švédskými vojsky roku 1645 vybudována jedna z tzv. redut, čtvercová pevnůstka s valem a příkopem, sloužící jako dělostřelecké nebo pěchotní postavení. Reduta byla součástí 4,4 km dlouhého příkopu kolem severní strany města (tzv. šancí). V předpolí příkopu byly rozházeny nástrahy (ježci), předměty vyrobené ze čtyř nebo více železných hřebů o velikosti cca 10 cm, které měly zranit koně (popř. pěšáky) a vyřadit je z boje. Švédští obránci valu byli otočeni zády k městu a vyhlíželi případné nebezpečí blížící se z okolní krajiny. Současně měli zamezit průchodu posil do města a na druhé straně zabránit vysílání poslů s důležitými informacemi z obleženého města. Zbytečně, švédská vojska neuspěla a v srpnu 1645 odtáhla s nepořízenou. Zbytky příkopů a valů byly v nezastavěném terénu okolí Kraví hory patrné dlouho po konci obléhání, dokonce ještě na mapě Brna s předměstími a okolím z roku 1815 jsou zakresleny zbytky Schweden Schanze přibližně v místech dnešní Wurmovy ulice. Do současnosti se však dochovaly pozůstatky opevnění pouze pod povrchem terénu. I v našich nejodvážnějších fantaziích si jen těžko představíme, že před čtyřmi sty roky se v těchto místech brodili po kolena v bahně, zarostlí, špinaví a věčně opilí vojáci, muži z celé Evropy, ze Skotska či Sedmihradska, Laponska nebo Florencie, kteří si ani navzájem nerozuměli. Některým nebylo ani dvacet, jiní už byli šedesátníky. Většina z nich přišla dobrovolně z nuzných poměrů s vidinou lepšího života v náruči armády, která zajistí alespoň živobytí. Někteří prošli už polovinu Evropy a někteří teď možná leží někde tady na Kraví hoře.
Nejstarší dochovaná hvězdárna na území Brna, dnes tzv. Kladivova observatoř, na střeše budovy A Fakulty stavební Vysokého učení technického. Malá hvězdárna vznikla při Ústavu nižší a vyšší geodézie České techniky v roce 1911. Její skutečný rozvoj však nastal po roce 1922, kdy profesor Bohumil Kladivo (1888–1943) začal přednášet astronomii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Přístroje nové fakulty byly dočasně instalovány právě v pozorovatelně České techniky. Hvězdárna se tak stala základním geodetickým bodem pro celé Brno, profesor Kladivo se významně angažoval i při měření tíhového zrychlení v prostoru Moravy, v suterénu budovy A na ulici Veveří stanovil první referenční tíhový bod pro naše státní území. Během druhé světové války bylo vybavení observatoře buď vráceno na Přírodovědeckou fakultu nebo rozkradeno. Pozorovatelna se ale používá dodnes: nachází se zde časová základna, meteorologická stanice a na původním astronomickém pilíři zeměměřičský bod TUBO, který slouží pro síť GPS a výzkum místního gravitačního pole Země. Také díky němu víme, že se euroasijská kontinentální deska, na které leží Kraví hora, posouvá rychlostí 27 mm/rok směrem na severovýchod.
Kdo, kdy a za jakým účelem vysadil jednu z dominant Kraví hory již zřejmě nezjistíme. Řada topolů na východním svahu Kraví hory je však zcela nepřehlédnutelná.
Budova ambulatória Okresní nemocenské pokladny byla na ulici Zahradníkova postavena v letech 1926 až 1928 podle návrhu architekta Jindřicha Kumpošta (1891–1968). Dnes ji provozuje příspěvková organizace Sdružení zdravotnických zařízení Brno. V přilehlé oblasti bylo ještě v devatenáctém století rozsáhlé vojenské cvičiště, kde se konaly nejrůznější přehlídky a slavnosti, především v souvislosti s narozeninami rakouského císaře. V místech polikliniky pak stávala hospoda Na krásné vyhlídce se zahradou a pavilonem s kuželnou. Rozhled byl odtud nevalný, avšak návštěvníky lákala vyhlídka na dobré a laciné jídlo i pití, stejně jako koncerty uherských cikánů. V rozlehlé zahradě se také pořádaly školní slavnosti a spolkové zábavy.
Rodinný dům na Tůmově ulici 36 navržený architektem Jaroslavem Gruntem (1893–1988) patří mezi významné funkcionalistické památky (postaven byl roku 1928).
Pastviny nebo zelinářské zahrady a na slunných jižních svazích směrem k Pisárkám i vinice se na území Žlutého kopce a Kraví hory nacházely již ve středověku. Oblíbené, ale nepříliš kvalitní víno se tady pěstovalo až do třicetileté války, pak jej nahradila zemědělská malovýroba. Kolem roku 1770 vznikly mezi dnešním náměstím Míru a koupalištěm první vojenské objekty: skladiště střelného prachu (prachárny), baráky pro vojenskou posádku a strážnice, které dosluhovaly ještě ve druhé polovině devatenáctého století. V téže době se pastviny Kraví hory staly ideálním cílem rodinných výletů, včetně pouštění oblíbených draků. První klasické zahrádky se podél ulice Tůmova objevily už ve třicátých letech dvacátého století, zbytek oblasti využíval především nedaleký Tomášský dvůr na ulici Veveří, pouze v oblasti dnešní Hvězdárny existoval menší upravený prostor, zárodek budoucího parku. Zahrádky ve svých počátcích představovaly společenské centrum, v padesátých letech dvacátého století se však pro veřejnost definitivně uzavřely. V téže době došlo k rekonstrukci parku Kraví hory – nad ulicí Údolní a Grohova byly ve svahu upraveny cesty a osázeny hustě rostoucími keři, navážkou srovnán svah u náměstí Míru, vzniklo jezírko, napájené z nedalekého vodojemu. Prudké svahy přivrácené ke Slunci, které do té doby hostily téměř stepní květenu, pak nahradily běžné traviny a městští výletníci.
Chátrající bývalá vojenská kuchyně a jídelna přezdívaná Gigant v sousedství Gymnázia Matyáše Lercha přestala svému účelu sloužit počátkem devadesátých let dvacátého století. Zdejší ovocné knedlíky prý byly více než vyhlášené a vděční strávníci si je rádi odnášeli domů. Dvoupatrová budova v podobě písmene H je nyní vyhledávané sídlo narkomanů a bezdomovců.
Velkoryse řešený, symetrický komplex České techniky od architekta Josefa Bertla (1866–1955), dnes sídlo Fakulty stavební Vysokého učení technického. Škola byla zřízena císařem Františkem Josefem I. již roku 1899 (jako první právě fakulta stavební), paralelně s ní v Brně existovala od roku 1873 Německá technika se sídlem na dnešním Komenského náměstí (zrušena 1945). V areálu novorenesančních budov slavnostně otevřených v roce 1911 najdete tzv. Kladivovu observatoř a také historicky nejstarší referenční tíhový bod na českém území (v budově A). Součástí je Chemický pavilon postavený roku 1914, který od tohoto komplexu budov odděluje ulice Žižkova. Na stavební fakultu na ulici Veveří 95 dnes dochází 4 a půl tisíce studentů, kterým se věnuje na šest set zaměstnanců.
Cihlová budova nad dnešním Gymnáziem Matyáše Lercha, v sousedství atletické dráhy, byla ve dvacátých letech dvacátého století postavena jako čerpací stanice malého vodojemu poblíž Hvězdárny. Dvě odstředivá čerpadla o výkonu 10 litrů za sekundu poháněly elektromotory s výkonem deset koňských sil. V provozu bylo vždy jedno, druhé zůstávalo v pohotovosti jako záložní. V průběhu následujících roků – přes několikerou rekonstrukci za účelem zvýšení výkonu až na 25 l/s, přístavbu služebního bytu, zřízení elektrické rozvodny, přestala stanice vyhovovat potřebám Masarykovy čtvrti. V roce 1972 byl její provoz ukončen, po rekonstrukci slouží jako Studio Lávka – Střediska volného času Lužánky. Poskytuje zkušebny začínajícím kapelám, schází se zde pravidelně literární klub a filmový kroužek.
Björnsonův sad vznikl na místě vojenského cvičiště a později i barákové nemocnice vybudované v průběhu první světové války (cca 1000 lůžek). Součástí areálu byl vojenský kostel zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu od Vladimíra Fischera. Ten byl roku 1969 rozebrán a v letech 1993–1995 znovu postaven v Oslnovicích na Znojemsku. Pro posílení bojového ducha byla dokonce 18. srpna 1916 na volném prostranství před baráky odhalena za účasti brněnské honorace socha císaře Františka Josefa I. Po první světové válce měla na tomto místě vyrůst část monumentálního kampusu Masarykovy univerzity, konkrétně Akademické náměstí. Část nemocnice ale ještě za druhé světové války sloužila jako sběrný tábor. Po roku 1945 byla stržena a vyrostlo zde bylo několik zahrádek (dodnes je zachována celá řada ovocných stromů), které v šedesátých letech dvacátého století nahradil veřejný park. Pojmenován je podle norského básníka Björnstjerne Björnsona (1832–1910), jež podporoval svobodu českého a slovenského národa.
Třípodlažní vila se zaobleným nárožím a předsazeným kubusem s trojicí modrošedých sloupů, postavená v letech 1930 až 1932 na ulici Tůmova 15, dnes představuje významnou funkcionalistickou památku. Dům navrhl Josef Kranz (1901–1968) pro ing. Antonína Slavíka (1893–1942). Ten mimo jiné sehrál význačnou roli v rozvoji brněnského Radiožurnálu, jehož se stal ředitelem a vtiskl mu tak na svou dobu velmi osobitou podobu.
Oblast tzv. České úřednické čtvrti postavené ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století – s řadou významných funkcionalistických památek – v oblasti severozápadní části Žabovřesk, v těsném sousedství Wilsonova lesa. Na žádost stavebního družstva byla Úřednická čtvrť se souhlasem prezidenta republiky přejmenována na Masarykovu čtvrť, s nástupem komunistické vlády dočasně nesla jméno Jiráskova čtvrť.
Komplex budov Československé akademie věd – vstup z ulice Veveří 97 nebo z Žižkovy 22, stavěný od padesátých let dvacátého století, který je nyní po rozsáhlé rekonstrukci sídlem řady pracovišť Akademie věd České republiky, mimo jiné Ústavu fyziky materiálů, jehož pracovníci se zabývají studiem fyzikálních vlastností materiálů s ohledem na jejich mikrostrukturu a způsob přípravy, Historického ústavu, Ústavu pro jazyk český, Ústavu analytické chemie, Ústavu živočišné fyziologie a genetiky a dalších.
Gymnázium Matyáše Lercha původně sídlilo na náměstí Míru, v budovách Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. V průběhu sedmdesátých let dvacátého století se zařadilo mezi největší středoškolské ústavy na Moravě. Po navrácení budov bylo v roce 1996 otevřeno nové gymnázium na ulici Žižkova – ve vestibulu najdete fontánu sochaře J. Šimka doplněnou drátěným stromem poznání. Dnes tuto školu s rozšířenou výukou cizích jazyků navštěvuje téměř tisíc studentů, o které se stará osm desítek pedagogů. Její součástí je tělocvična otevřená v roce 2002, ve které se nachází squashový a tenisový kurt, gymnastický sál a posilovna.
Dvoupatrový rodinný dům s železobetonovým skeletem na čtvercovém půdorysu na ulici Hvězdárenská 2 představuje významnou funkcionalistickou památku postavenou v letech 1927 až 1928. Uvnitř soukromého domu je rozsáhlá hala a zimní zahrada, rovná střecha slouží jako obytná terasa. Stavebník a architekt Bohuslav Fuchs (1895–1972) v Brně vytvořil taková díla jako hotel Avion na České ulici, městské lázně na Zábrdovické ulici, Masnou burzu na ulici Masné, Moravskou banku na náměstí Svobody (spolu s Ernstem Wiesnerem), Zemské vojenské velitelství na Kounicově ulici (dnešní Rohlík) a mnohé další.
Někdejší Zemské vojenské velitelství, později sídlo Vojenské akademie Antonína Zápotockého, dnes Univerzita obrany. Původní Zemské velitelství pro Moravu a Slezsko sídlilo na Kobližné ulici ve Schrattenbachově paláci (dnešní Mahenova knihovna), v roce 1937 se však přestěhovalo do monumentální budovy s prohnutým průčelím (odtud přezdívka Rohlík) postavenou podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse. Součástí levého křídla byly služební byty vyšších důstojníků (část s červenými obkladačkami stylizovanými jako cihly).
Budova Právnické fakulty Masarykovy univerzity se v roce 1931 stala základem ambiciózního – nikdy však nerealizovaného – univerzitního kampusu Masarykovy univerzity. Celá Kraví hora měla být zastavěna objekty přírodovědecké, právnické a filozofické fakulty, rektorátu, knihovny a také několika budovami České vysoké školy technické. V důsledku neshod, hospodářské krize a druhé světové války se ale podařilo vystavět pouze Právnickou fakultu podle návrhu Aloise Dryáka (1872–1932). Zajímavé je, že na základní kámen 9. června 1928 poklepal sám prezident Tomáš G. Masaryk. Budova se v letech 1939 až 1945 stala úřadovnou německého gestapa, v jejích útrobách probíhala vyšetřování, výslechy a stanné soudy. Posluchárny byly pomocí příček rozděleny na 325 kanceláří, šatna přestavěna na věznici a kantýnu s barem vyzdobenou kresbami na úrovni socialistického realismu. Nedaleko fakulty se také nacházel sběrný tábor Pod kaštany – zhruba v místech výškových budov Agria (Chepos), jež sloužil jako přestupní stanice do vyhlazovacích či pracovních táborů. Většina baráků (původně vojenská nemocnice z první světové války) byla po druhé světové válce stržena, některé však zůstaly stát dodnes – příkladem je známá restaurace Šelepova No 1. Budova fakulty se sice po druhé světové válce nakrátko vrátila univerzitě, pak ale přešla do správy Vojenské akademie Antonína Zápotockého, Masarykově univerzitě patří od roku 1990. V její aule najdete cennou uměleckou výzdobu – vitráže Františka Kysely (1881–1941) a také monumentální obraz Antonína Procházky (1882–1945) Prométheus přinášející lidstvu oheň. V současnosti na Právnické fakultě studuje přes tři tisíce studentů, kterým se věnuje téměř 150 zaměstnanců.
Areál tzv. Tomášského dvora na dnešní ulici Veveří 113 patřil augustiniánům na Starém Brně a náleželo k němu kolem 50 hektarů polností roztroušených po celém Brně: téměř celá Kraví hora, oblast mezi Právnickou fakultou a ulicí Tábor, Pod Kaštany a další. Dvůr před druhou světovou válkou zásoboval mlékem, bramborami, zeleninou, ovocem, drůbeží apod. celou Masarykovu čtvrť i Žabovřesky. V padesátých letech dvacátého století byl znárodněn a dnes je sídlem jezdeckého oddílu Tělovýchovné jednoty Moravan Brno, kde lze ustájit až tři desítky koní. Součástí je pískové závodiště a neobvyklé nejsou ani rekreační vyjížďky koní v parku Kraví hory. Zařízení tzv. Boudy v roce 1900 až 1901 navrhoval architekt Dušan S. Jurkovič (1868–1947), dnes je areál značně zchátralý a uvažuje se o jeho celkové rekonstrukci.
Základy Kaunicových (též Kounicových) studentských kolejí v trojúhelníku ulic Mučednická, Králova a Tolstého položil velkorysý dar mecenáše hraběte JUDr. Václava Kaunice (1848–1913). Prvních sto studentů se do nové budovy, postavené podle návrhu Karla H. Kepky (1869–1924) na místě rozpadajících se baráků bývalé záložní nemocnice, nastěhovalo 5. listopadu 1923. Slavnostního otevření velkorysých kolejí se uskutečnilo v květnu 1925 v rámci oslav 25. výročí založení České vysoké školy technické v Brně. Poté sloužily jako domov studentů s čilým společenským, kulturním a sportovním ruchem až do 17. listopadu 1939, kdy byly přeměněny na vězení gestapa. Členové Strážního praporu Čechy a Morava vykonávající exekuce sídlili v budově na Lerchově 63, popravčí četa vždy nastoupila ke sgrafitu s postavou knížete svatého Václava. V areálu se také nacházelo několik šibenic a samotky z dřevěných baráků. Utrpení na 35 tisíc antifašistů, českých vlastenců převážně z Moravy, ale též zajatých sovětských, anglických a amerických vojáků připomíná pomník Vítězství nad fašismem a malá historická expozice přímo v prostorách obnovených vysokoškolských kolejích. Konkrétně památník byl postaven roku 1976 podle návrhu Jiřího Marka, Františka Chmelaře, Jaroslava Ryšky a Jaroslava Hlavsy. Kaunicovy vysokoškolské koleje od roku 1999 využívá Veterinární a farmaceutická univerzita Brno.
Ve funkcionalistické stavbě Sanatoria MUDr. Václava Šilhana – porodnicko-gynekologického ústavu spatřilo světlo světa hned několik generací Brňanů. Postaveno bylo ve dvou etapách v letech 1932 a 1935 architektem Janem Víškem (1890–1966), jeho součástí se staly porodnické i operační sály, pokoje pacientek, prádelna, sušárny i pokoje personálu, včetně bytu Dr. Šilhana. Po roce 1954 sanatorium spadalo pod gynekologicko-porodnickou kliniku Fakultní nemocnice Brno, od roku 1989 bez dalšího využití – dlužno podotknout, že poslední rodičky na úroveň této instituce s láskou nevzpomínají. Po restituci byla část budovy prodána (luxusní restaurace, kancelářské prostory), zbytek v roce 2003 poškodil rozsáhlý požár.
OBSAH   MAPA VZKAZY HLEDÁNÍ

Mapa Kraví hory

Pokud přistoupíme na to, že úpatí Kraví hory obtáčí ulice Údolní (od křižovatky s Úvozem k náměstí Míru), náměstí Míru, ulice Březinova (s areálem Kaunicových kolejí), Mučednická (ke křižovatce s Táborem a tam ležícím hraničním kamenem), Veveří (směrem k městu) a po Úvozu k již zmiňované křižovatce s Údolní, zasahuje celá oblast hned do dvou katastrálních území moderního města Brna: Veveří a Žabovřesky.

Ve středověku však pozemky Kraví hory ležely na území „Křížová“, jehož základ vytvořila už v první polovině třináctého století tzv. křižovnická komenda kláštera johanitů v dolní části Pekařské ulice (tj. klášter rytířského řádu johanitů). V letech 1966 až 1969 bylo staré území „Křížové“ – jež se však do té doby značně rozrostlo – rozděleno mezi dvě starší katastrální území, Staré Brno a Pisárky, a pro zbytek byla nově vytvořena katastrální území Stránice a Veveří. Kraví hora však zasáhla i do Žabovřesk a těsně přiléhá také k „novým“ Stránicím, na nichž se rozkládá převážná část Masarykovy čtvrti.


Najeďte kurzorem na vyznačená místa na mapě a zobrazí se vám popis. Celou mapu si můžete stáhnout i na váš počítač (pdf, 9,2 MB) a nebo koupit přímo na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Podkladem mapy je satelitní snímek Kraví hory pořízený v létě 1998.

« zpět