Geologická minulost
Mgr. Pavel Gabzdyl,
Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně
Pokud bychom se chtěli vydat do doby, kdy vznikla Kraví hora, museli bychom se připravit na cestu do opravdu velmi vzdálené minulosti. Do doby, kdy neexistovaly žádné městské části, žádné státní hranice a kdy se dokonce po zemi neproháněli ani žádní živočichové. Horniny, které z převážné části tvoří současnou Kraví horu, jsou totiž staré zhruba 600 milionů roků. V útrobách Kraví hory a některých dalších kopců na území Brna se tedy skrývají jedny z nejstarších hornin na území celé České republiky!
Začněme ale po pořádku. Kraví hora vznikla v tak vzdálené minulosti, že bychom tehdy nerozeznali ani tvary současných kontinentů. Kontinenty jsou totiž součástí velkých litosférických desek, které putují po plastickém plášti naší planety jako jakési gigantické kry. Pohyb je to sice velmi pomalý, nanejvýš několik centimetrů za rok, když ale uvažujeme s perspektivou desítek či stovek milionů roků, mění se rozložení kontinentů velmi nápadně. Pevninské bloky prakticky bez ustání putují po celém zemském povrchu, ale také zanikají nebo se rodí zcela nové.
Jak tedy vypadalo rozložení kontinentů před více než půl miliardou roků, kdy vznikal „základ“ Kraví hory? Nejrozsáhlejším kontinentem konce starohor byla tzv. Gondwana, která se rozkládala na jižní polokouli naší planety a zahrnovala v sobě zárodky současné Afriky, Jižní Ameriky, Indie, Austrálie, Antarktidy a jižní Evropy. Většina území současného Brna se před asi 600 miliony roky nacházela u severního okraje zmíněné Gondwany a vytvářela jakýsi mikrokontinent, pro který známý brněnský geolog Karel Zapletal zavedl roku 1931 název „brunie“. V současné geologické literatuře se však o této geologické jednotce hovoří spíše jako o brunovistuliku. Ano, Brno i s Kraví horou se před více než půl miliardou roků nacházelo pod rovníkem, někde na jižní polokouli
Rozmístění a podoba kontinentů před asi 600 miliony roky s předpokládanou polohou brněnského mikrokontinentu. Podle I. Chlupáče upravil autor.
Brunovistulikum je dnes z větší části překryto mladšími horninami a na povrch vystupuje jen jeho významná součást – tzv. brněnský masiv. Současné názory geologů vypovídají o tom, že brunovistulikum je pozůstatkem pásu kdysi aktivních sopek, jaké můžeme v současnosti sledovat kolem Pacifiku v oblasti And, Aleut, Kamčatky, Japonska a Mariánských ostrovů, kde se jednotlivé litosférické desky zasouvají jedna pod druhou. Sopky, které před půl miliardou v brunovistuliku vznikaly, už ale dávno odstranilo množství pozdějších geologických událostí. Přesto můžeme v Brně najít pozůstatky vůbec nejstarších vulkanických hornin, jaké byly na území České republiky objeveny. Jejich stáří se odhaduje až na 725 milionů roků! Dokonce i Kraví hora, na níž stojí Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, je tvořena horninami, které vznikaly při výlevech láv na mořském dně, jaké lze v současnosti pozorovat například uprostřed Atlantského oceánu. Jedná se především o tzv. diabasy (zastaralý název pro čediče ze starších prvohor) s šedozelenou nebo černošedou barvou.
Jistě, k těmto prastarým horninám bychom se mohli prokopat ze sklepů Hvězdárny, to ale není vůbec zapotřebí. Na rohu ulice Grohova a Úvozu, si zmíněné horniny můžete snadno prohlédnout na skalním výběžku, který zde zůstal po stavbě obytných domů. Kromě velmi silně přeměněných diabasů, lze zde pozorovat až 60 centimetrů široké pruhy načervenalých hornin. Jde o světlé žilné horniny – tzv. aplity, které vznikly průnikem taveniny do puklin v okolních horninách.
Geografické podmínky severního okraje Gondwany, kde se před více než půl miliardou roků nacházel brněnský mikrokontinent, můžeme přirovnat oblasti dnešní Indonésie. Samozřejmě, že řada věcí tehdy vypadala jinak: složení atmosféry, život, klimatické podmínky... Foto NASA.
Z podobných hornin jako Kraví hora jsou i další nápadné výběžky přímo v centru Brna. Dnes se na nich majestátně tyčí například katedrála Sv. Petra a Pavla nebo hradní pevnost Špilberk. Slušelo by se přiznat, že pohled na dnešní podobu velmi starých brněnských hornin rozhodně není žádným zvláštním estetickým zážitkem, protože jejich původní minerály a stavba je už prakticky nečitelná. Zároveň bychom ale měli mít na paměti, že jde o horniny, které byly při dramatických procesech vrásnění mnohokrát nemilosrdně přeměňovány a deformovány, takže zdaleka nepřipomínají svůj původní vzhled.
Vraťme se však k našemu brněnskému mikrokontinentu – brunovistuliku. Ten ještě čekala dlouhá cesta a složitý vývoj, než se dostal do své dnešní pozice a nabyl svůj současný vzhled. Podle mnohých názorů se u severního okraje rozsáhlé Gondwany nacházela celá řada mikrokontinentů (tzv. teránů), které geologové označují jako avalonské. Brunovistulikum přitom představovalo jakési pokračování avalonských teránů na jihovýchod. Že si něco takového nedokážete představit? Naštěstí si opět můžeme pomoci obdobou takové situace v současnosti. Geografické podmínky severního okraje Gondwany se totiž podobaly oblasti dnešní Indonésie. Střídaly se zde aktivní ostrovní sopky s mořskými pánvemi.
Prastaré horniny, ze kterých je složena Kraví hora, lze nejsnadněji sledovat na křižovatce ulic Úvoz-Grohova, kde bylo kamenné podloží seříznuto při bytové výstavbě v polovině 20. století. Foto Jiří Dušek.
Na počátku ordoviku, asi před 500 miliony roky, se „brněnský mikrokontinent“ oddělil od severního okraje Gondwany a spolu s avalonskými terány se začal pohybovat směrem k severu. Je však třeba zdůraznit, že v této rekonstrukci velmi zrychlujeme běh času a že putování brněnského mikrokontinentu do dnešní pozice probíhalo desítky milionů roků.
Před asi 415 miliony roky se brněnský mikrokontinent přiblížil ke kontinentu zvaném Baltika, který v současnosti tvoří podklad současné Skandinávie a volžsko-uralské oblasti. Mezi Baltikou a brněnským mikrokontinentem se ale nacházel Tornquistův oceán, který se při přibližování avalonských teránů neustále zužoval, zasouval se do pláště, až nakonec zcela zmizel. I pro tuto situaci můžeme najít podobný příklad v současnosti: jde o Japonské moře sevřené mezi východní částí euroasijské desky a ostrovním obloukem Japonska plným aktivních vulkánů, pod který se zasouvá filipínská kontinentální deska.
Žíly světlých vulkanických hornin na křižovatce Gohovy ulice a Úvozu. Foto archiv autora.
Tím však tlačenice malých kontinentů neskončila. Brunovistulický kontinent se po začlenění k Baltice stal asi před 360 miliony lety (před koncem geologického útvaru označovaného jako devon), jakýmsi nárazníkovým pásmem pro sblížení dalších malých mikrokontinentů. Tentokrát to byl lugický a moldanubický terán, pod které brněnský mikrokontinent zajížděl. Vzhledem k tomu, že zmíněné lugické a moldanubické zbytky teránů tvoří jádro současného Českého masivu, můžeme tedy období devonu považovat za první sjednocení Čech a Moravy.
Na současné podobě Kraví hory, Petrova, Špilberku, Palackého vrchu, Červeného a Žlutého kopce se zásadní měrou podílely také mnohem mladší geologické procesy. Na utvoření podoby brněnských kopců totiž měly vliv především pohyby spojené s velkým vrásněním Alp a Karpat, kdy před zhruba 20 miliony lety došlo k vytvoření rozsáhlé brněnské kotliny. Ta byla později zaplavena mořem, na jehož dně vznikla mocná vrstva usazenin. Po ústupu moře však byla převážná část těchto sedimentů opět vyklizena erozí a vodními toky.
Prastaré horniny, ze kterých je složena Kraví hora, lze obdivovat také na cestách a cestičkách nad ulicí Grohova a Úvoz. Foto Jiří Dušek.
Pro poslední geologickou éru – čtvrtohory – je charakteristický opakovaný nástup ledových dob, během kterých velkou část zemského povrchu pokrývaly mocné ledovcové masy. I když samotné ledovce až do brněnské kotliny nikdy nepronikly, přesto bylo Brno několikrát po sobě vystaveno přímým účinkům chladného počasí. Ledovcové masy se totiž vyskytovaly nedaleko odsud – na severní Moravě. V těchto suchých a chladných období navály západní větry na závětrnou (východní) stranu Kraví hory až několik desítek metrů mocné závěje usazeniny (tzv. spraše).
Během mladších čtvrtohor, v posledních stovkách tisíců let, modelovaly brněnskou krajinu také říční proudy Svratky, Svitavy a Ponávky. Někde se řeky zařezávaly do krajiny a vyhlubovaly tak údolí, jinde naplavovaly štěrky a písky a zarovnávaly jejich dna. Od té doby už se reliéf současné Kraví hory nijak neměnil – dokud nepřišel člověk a nezačal podobu tohoto vrcholu uzpůsobovat vlastním potřebám.
I. Chlupáč a kol., Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002
J. Kalvoda, Devonské pánve při okraji východní Avalonie na Moravě, Geologický výzkum Moravy a Slezska v roce 1994, MU a ČGÚ Brno 1995, 2, s. 48-50, Brno 1995
P. Hanžl, R. Melichar, The Brno Massif: a Section through the Active Continental Margin or Composed Terrane?, Moravské zemské muzeum, 23, s. 33-58, Brno 1997
