Možná jste si toho už také všimli. Svítící body na nočním nebi. Letí jeden za druhým, jako zavěšeny na neviditelné šňůrce. Někdy jen kousek od sebe, jindy zřetelně dál, také jejich jasnost se liší, mohou se dokonce zřetelně rozzářit. Proměnná byla i jejich četnost.

Co jsou zač? Pozorovací satelity tajemných emzáků? Globální dezinfekce celé planety vyvolaná koronavirem? Bohužel, něco mnohem přízemnějšího. Zářící body “navlečené na gravitační niti” jsou umělé družice projektu Starlink společnosti SpaceX Elona Muska, chce v následujícím desetiletí nabídnout celoplanetární (placené) internetové připojení.

Jejich přelety nad územím České republiky si dokonce můžete nechat předpovědět prostřednictvím webových stránek http://www.heavens-above.com

Umělých družic samozřejmě kolem Země již nyní obíhá velké množství: odhadem 35 tisíc objektů větších než 10 centimetrů. Zhruba 5 tisíc z nich jsou družice (ostatní trosky a jiný odpad), půlka v aktivním provozu. Každou noc je vidět několik desítek z nich.

To vše se ale rychle mění. Podle plánů společnosti SpaceX má roj Starlink sestávat z 12 tisíc satelitů, které mohou být navýšeny až na 42 tisíc! Podobné systémy pak hodlá vybudovat například Amazon, OneWeb, LuckyStar, India AstroTech nebo Samsung. V budoucnu by tedy na nízké oběžné dráze kolem Země mohlo létat přes 50 tisíc družic!

Jak je možné, že někdo buduje takové roje bez jakékoli regulace? Jednoduše! Neexistuje žádná mezinárodní úmluva.

Konkrétně společnost SpaceX má povolení od Amerického federálního telekomunikačního úřadu. Na oběžnou dráhu ve výšce 290 km tak vypouští vždy 60 družic, které se během prvního týdne přesunou na dráhu ve výšce 350 km nad zemí. Ty, které jsou poškozené, rychle shoří v zemské atmosféře. Z dráhy 350 km se vždy 20 družic přesune na provozní dráhu ve výšce 550 kilometrů. Konstrukce družic je na první pohled jednoduchá: vypadají jako desky o rozměrech 1,5 x 3 metry, s tloušťkou 20 centimetrů, které mají na jedné straně výsuvný, zhruba osm metrů dlouhý sluneční panel.

Proč jsou vidět? Družice samozřejmě samy nesvítí, nýbrž odráží sluneční záření. Jednoduše řečeno, pro pozemského pozorovatele už Slunce zapadlo a nastala noc, ale z pohledu Starlinku je pořád ještě den. Proto jich na severní polokouli nejvíce spatříte za soumraku v průběhu letních měsíců, kdy jsou osvětleny satelity letící ve výšce jenom několik set kilometrů nad zemí. Naopak v zimě po 20. hodině sahá nad Českou republikou zemský stín do výšky 1500 kilometrů, o půlnoci se dokonce vyšplhá o dalších 5 tisíc kilometrů výše.

To ovšem znamená, že se blíží konec pohledu na hvězdnou oblohu tak, jak jsme ji dosud znali. Krátce po západu Slunce bude prostým okem vidět až několik stovek zářících bodů pohybujících se nízko nad obzorem, z nichž nejméně několik desítek bude patrných na světlem znečištěné obloze. Jejich počet se tedy bude blížit počtu skutečných hvězd: na temném nebi jich napočítáte zhruba dva tisíce, v Brně desetkrát méně.

Poněkud jiným, ale ve svém důsledku palčivějším problémem mohou být i neprovozuschopné a neovladatelné satelity, které ohrozí ty funkčními. Vzpomeňme na film Gravitace, že ano?

Znamená to, že lidstvo překonalo další technologický mezník v globálním měřítku a fantazie ze Star Treku se stává realitou? Nebo jsme svědky viditelného a bezohledného začátku komercializace vesmíru?

Odpověď už necháme na vás.